ZÁKON “O POTULNÝCH CIKÁNECH” Z ROKU 1927

ZÁKON “O POTULNÝCH CIKÁNECH” Z ROKU 1927

Komunistický poslanec József Gáti 14. července 1927 v poslanecké rozprava o návrhu zákona.

„Cikánské legitimace nejsou však ničím jiným, než čím byla žlutá látka na středověkých Židech, nebo legitimace prostitutek. Touto charakteristickou nemilosrdností, že totiž pod pláštíkem preventivního opatření budou i nevinní označeni, a šlapáním po osobní svobodě a rovnoprávnosti zaručené ústavou, budou mimo zákon postaveny masy nešťastné rasy a hlavně vandrující sezonní dělníci.“

 

 

Autoři meziválečného československého zákona, jimiž byli úředníci ministerstva vnitra, např. právníci Václav Joachim a Vratislav Kalousek a četnický podplukovník Josef Ježek, se v první řadě inspirovali francouzským zákonem z roku 1912 o provozování potulných zaměstnání a o úpravě cestování kočovníků. Tento zákon se podle názvu měl týkat zejména osob žijících kočovným způsobem života a regulovat jejich ekonomické aktivity: účast na trzích, podomní prodej apod. Nicméně jeho uplatňování úzce souviselo s tím, jaká ekonomická aktivita byla v moderní, industriálně kapitalistické společnosti evropských národních států považována za žádoucí. Zákon potvrzoval dominanci námezdního pracovního vztahu a státní snahu o regulaci živností neprovozovaných na jednom stálém místě. Jednoznačně se v  něm uvádělo, že se nemá vztahovat na dělníky v průmyslu, obchodu a zemědělství.

ZAHRANIČNÍ INSPIRACE

Tu poskytla Francouzská policie, která byla pověřena vytvořením policejní evidence zahrnující všechny kočovníky. Ti obdrželi antropometrický pas – doklad s jejich tělesnými údaji, jež policisté zaznamenali technikou bertilonáže. Pokud kočovníci cestovali ve větší skupině (rodině), museli se dále prokázat ještě společnou kočovnickou knížkou.

Další inspiraci představoval bavorský zákon z roku 1926 „o potírání cikánů, tuláků a povalečů„. Ten se opíral o dobově typický policejní výklad pojmu „cikáni“: „cikáni a osoby po způsobu cikánském se toulající – tuláci“. Použití takto široké zákonné definice, která se v policejní praxi etablovala zejména v německy hovořících zemích, včetně Rakouska-Uherska, bylo umožněno tím, že Německo nebylo na rozdíl od Československa vázáno mezinárodními úmluvami o ochraně menšin. Z hlediska československého zákona spočívala inspirace bavorskou normou především ve vymezení hranic pro kočování: stanovení míst k táboření a naopak oblastí, kam “ cikáni a tuláci “ nesměli vkročit, omezení kočovné skupiny na rodinu, zákaz držení zbraní apod.

 

 

“POTULNÍ CIKÁNI” A OMEZENÍ KOČOVÁNÍ

Autoři zákona kombinovali jednotlivá opatření různého – represivního, preventivního a trestního – charakteru na základě kalkulace o jejich možné proveditelnosti. Zákon tedy nebyl formulován se záměrem přinést definitivní řešení „cikánské otázky“, nýbrž měl policejním úřadům v aktuální politické situaci nabídnout co nejširší pravomoci pro boj proti „cikánskému zlu“. Přestože autoři za společensky žádoucí považovali úplný zákaz kočování, zákon pomocí celé řady dílčích zákazů a omezení přinášel pouze jeho regulaci. “ Potulní cikáni a podobní tuláci “ měli být pomocí systému daktyloskopické evidence (založené na klasifikaci otisků prstů) zařazeni vedle tzv. zločinců z povolání, recidivistů, a jejich pohyb a aktivity podrobeny neustálé policejní kontrole. Každý „potulný cikán“ anebo „po cikánsku žijící tulák“ starší 14 let měl obdržet speciální cikánskou legitimaci připomínající pas a obsahující sňaté otisky prstů. Ke kočování si měli „potulní cikáni a podobní tuláci“ opatřit tzv. kočovný list, který museli spolu s cikánskou legitimací nosit neustále při sobě. Zákon dále zakazoval držení zbraní a nařizoval obcím, aby ve svém katastru určily místo, kde mohli „potulní cikáni“ po ohlášení tábořit. Státní úřady mohly rozhodovat o tom, do jakých obcí či celých regionů nebudou „potulní cikáni“ moci vůbec vstoupit. Vedle zřízení speciální policejní evidence řadili autoři zákona mezi preventivní opatření také nařízení o odebírání dětí mladších 18 let. Ty měly být umístěny buď do náhradní rodinné péče – „do řádných rodin“ – anebo výchovných, nápravných ústavů. Důraz autoři kladli na „přípravu pro praktický život“. Je tedy zřejmé, že vycházeli z dřívějších diskuzí o potenciálu „cikánů“ k nápravě, tj. začlenění do moderní a  civilizované československé společnosti jako jejích „produktivních členů“.

zdroj: holocaust.cz  a Terezínský institut

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *